Jako správný zkušený frajírek, kterému mimochodem ten rok uletěla dvě letadla, jsem se vydal tak nějak přesně na čas na letiště, abych neměl žádné prodlevy. Koho taky baví tam sedět a koukat kolem, že jo? Jako dopravní prostředek na letiště jsem zvolil autobus a vše přesně do posledního detailu naplánoval. No dobře kecám, kouknul jsem maximálně na čas zavření Gatu. Jaké pak pro mě tedy bylo překvapení, když jsem před letištěm otevřel appku a viděl: Bulharsko Varna Terminál 1. #noschengen
Vystoupil jsem z autobusu a měl asi půlhodinku najít správné nástupní místo. Tak jsem si tak kráčel a najednou jsem zjistil, že vlastně vůbec nevím, kam jdu a to číslo, co mám na letence, asi taky nesouhlasí. „Oukej a kde jako byla nějaká odbočka?“ řekl jsem si. No co Vám budu povídat, na Gate jsem doběhl jen tak tak a do letadla směr Varna v poklidu nastoupil. (co vozím sebou si můžete přečíst zde)




Cesta do Varny
Sedl jsem si na svou sedačku a čekal na odlet. Otevírám pomalu knížku a v tom najednou zavane typicky česká vůně. Řízkový odér se prolíná celým letadlem a nadšená Češka vedle mě šustí pytlíkem a začíná spokojeně přežvykovat svůj národní klenot. Nutno dodat, že letadlo se nezačalo ještě po dráze ani pohybovat a let trvá jen dvě hodiny. Já jsem se učil, že vydržím bez jídla až týden, ale evidentně mi na tom dvouhodinovém letu šlo o život! Myslím, že by měli vědci zahrnout český národ do nějaké speciální kategorie! #bezrizkuneletim
Na letu se však pohybovaly hezké stewardky, což můj dojem zlepšilo a já se dál o přežvykující paní nezajímal. Odlétali jsme v pozdních večerních hodinách a letadlo přibližně v jednu ráno bezpečně dosedlo na runway ve Varně. Asi po minutě, kdy byli pravděpodobně česky hovořící spoluobčané v šoku, že pilot zdárně zvládl svůj manévr, přišlo to, na co jsem čekal celé dvě hodiny. Ano! Bujarý potlesk napříč celým letadlem doprovázený mohutným jásotem a pískotem jak na fotbalovém derby při vstřelení branky. Už jsem připravoval svoje ruce na slavnou mexickou vlnu. Jaké bylo však zklamání, když přední řady mé myšlenky nesdílely a mé ruce zůstaly připravené na kolenou, zatímco ostatní tleskali a provolávali slávu! Dobře přiznávám, že jsem si to malinko celé přibarvil, ale potlesk byl! Opravdu! #potleskvletadle
Cílová destinace: Bulharsko – Sunny Beach
Noční hodina příletu však již nenahrávala pokračování v cestě a já tedy za 12 leva vzal taxíka a vydal se na předem objednaný hostel. Čekal jsem větší komplikace, ale po tom, co mi rozespalý dredatý týpek otevřel a řekl: „Peníze a dokumenty vyřešíme ráno, tady máš klíče.“, jsem šel taky spát. V pokoji nás bylo víc, ale všichni spali, proto nedokážu říct nějaké počty. Nutno dodat, že noc byla dosti teplá a já usnul až asi po hodině.
Ráno jsem se probudil až kolem půl desáté, zabalil si svých pár švestek a vydal se konečně vstříc Slunečnímu pobřeží. Cestou jsem si za pár drobných koupil croissant a pár kousků ovoce na místním trhu a šel hledat autobusové nádraží, ze kterého mi odjížděl autobus. Cesta asi ve třiceti stupních v rozvrzaném buse neubíhala nějak rychle a ani nebyla ničím zajímavá, a tak jsem po dvou hodinách dojel za 12 leva do cílové destinace: Bulharsko – Sunny Beach.
První dojem
První dojem po vystoupení byl: „Ty jo, mám hlad, co bych dal teď za ty řízky!“ Rozhlédl jsem se kolem a zamířil do první pekárny, kde jsem si koupil cosi tradičního pravděpodobně s tvarohem. Teda doufám, že to byl tvaroh! Namířil jsem si to rovnou k promenádě, kde jsem měl sraz s mámou a tátou. Možná si říkáte, to jsi jako jel s rodiči na dovolenou?
Nejel, naštěstí druhý den brzy ráno odjížděli pryč a spát na pláži v turistické destinaci mi nepřipadalo jako super nápad a já neměl svoje klíče od apartmánu. Netrvalo dlouho a už na mě z dálky mávali a já je díky tomu zaregistroval. Proběhlo pár pozdravů a pusinek – jak to standardně bývá – já si převzal klíče a šel se zchladit do moře. Přeci jen sluníčko to rozpálilo na 31 stupňů!
Na pláži se válely mraky lidí. Musím říct, že tolik lidí v době Covidu jsem za celou dobu trvání pandemie neviděl! Hlava na hlavě! „Juchůůů typická česká dovolená!“ zajásal jsem hlasitě. Jelikož do Bulharska jezdí spoustu Čechů, radši nechci vědět, kolik lidí kolem mi rozumělo. #vyvalitsejakvorvaň
Večer jsem s rodiči zašel na drink a večeři, u ní i po ní si vyslechl asi tak dva miliony pokynů pětkrát dokola a usnul. Rodiče nad ránem zmizeli a já zůstal na průzkum Bulharska sám. #foreveralone

Návštěva Burgasu
Při sdílení mých stories a poustů však dlouho nezůstalo u toho, že bych na tom kouzelném místě zůstal sám. Slovo dalo slovo a ze dne na den jsem se domluvil s kamarádem a Bulharsko bylo pro něj jasná volba. Já to navíc spojil s návštěvou nedalekého města zvaného Burgas. Jako správný lowcost cestovatel jsem se vypravil autobusem.
Burgas je sám o sobě hezké město a příjemně mě překvapily místní ceny, které byly o polovinu „lepší“ a asi i chutnější než na Sunny Beach. Prošel jsem si město a navštívil místní památky, kostely a pozůstatky východního bloku a napsal si skvělou ceduli na přivítání, koupil za 1,5 leva lístek na místní bus a vydal se na letiště vyzvednout Honzu.
Burgas doporučuju navštívit, jedná se o celkem hezké město. Samozřejmě jako všude mě zaujaly krásné barevné deštníky na hlavní ulici. Mezi jednu z nejvýznamnějších památek patří Katedrála svatého Cyrila a Metoděje, kam je navíc vstup zdarma. Jako milovník historie jsem také navštívil místní muzea, ale to je samozřejmě spíše pro někoho, kdo zná světovou historii.
Myslím, že při příští návštěvě se tu opět zastavím a užiju si tu místní pohodu a klid, která v tomto přístavním městě panuje nejlépe s vynikající kávou. Mimochodem kávu mají luxusní skoro po celém Bulharsku. Město má i krásnou pláž, kam doporučuju zajít a třeba si dát zmrzku a okouknout místní bulharské děvy. Stojí to fakt za to! #nejsemúchyl
Cesta do Varny a odlet domů
Dny ubíhaly rychleji než Usain Bolt a po procházce do Svetiho Vasu, kde jsme mimochodem měli naše nejlevnější a nejchutnější jídlo, jsme měli před sebou poslední večer. Sedli jsme si tedy k bazénku a dali si „místní“ pivo jménem Staropramen. Loupli jsme tam čtyři kousky a plánovali naše společné obchody a vlastně i život. Vlastně takový to jak se tomu říká česky „men’s talking.
Lehce po půlnoci jsme se v dobré náladě odebrali na pokoj a řekli si, že je čas na ještě jeden poslední drink. No jo, ale když otevřete lahev Aperolu a Prosecca tak to prostě musíte vypít, že jo? Samozřejmě se tak stalo. Dopili jsme, určili bus v 10:30 jako reálný a šli kolem čtvrté spát. Ráno nám zazvonil budík a ejhle! Ono nebylo úplně osm, ale spíš jakoby deset. Bus jsme tedy vzdali. Naštěstí nám letadlo letělo až v pozdních odpoledních hodinách. Pokusil jsem se zvednout z postele a musím říct, že takhle špatně mi dlouho nebylo.
A teď si to představte! Máte před sebou dvě hodiny cesty busem, venku je třicet stupňů a je Vám zle, že se ani nepostavíte. Super skvělý a to ani Cola nepomohla! (viz příběhy – Bulharsko 21 na mém Instagramu) Myslím, že hláška: „Držte mi palce a hlavně těm spolucestujícím držte palce.“ mluví za vše. Do Varny jsme tedy vyrazili jen s lehčím tříhodinovým zpožděním. Jelikož nám nebylo úplně skvěle tak jsme se po krátké procházce vydali rovnou na letiště.
Závěrečné slovo
Tímto příběh končí. Pas jsem tentokrát neztratil a vše vlastně šlo tak jak mělo. Odjel jsem sám, ale dlouho mi to nezůstalo. Další návštěvu chystám v létě roku 2022 a myslím, že se ponese v podobném duchu odpočinku. Kdo tam tentokrát bude se mnou a zda navštívím vysněný Istanbul zatím zůstává otázkou.